Třikrát

Bulím. Už zase.
Máma se mě ptá proč. Už zase.
A tak pořád dokola.
Když jsem byla poprvé (a naposledy) u psycholožky, tak mi řekla, že brečet mám. Že si mám probrečet polštáře a posmrkat kapesníky, řvát, zvednou stavidla, kňučet, brečet, kvílet. Ale jen na chvilku.
Udělala jsem to tak zrovna teď- jen si tak trochu pobrečela. Pět minut zírání do strop přes vodopády- Tyvole. Citlivka. Hrdinka. Cokoliv.
Máma mi vykládá, že nikdy nebyla v depresi. Máma zapomněla na dobu, kdy už jsem byla dost stará na to, abych ji slyšela brečet ve vaně, kde bylo vany po kotníky. To aby se nám s těma slzama neutopila…
Přečetla jsem si všechny recenze na Rok kohouta. Jsem dvě hodiny od dočtení poslední stránky a deset minut od bulení. Všechno se ve mně usazuje- připadám si jako zatraceně zaprasený komín. A nikdo nepřijde na revizi, na „tobě je smutno?“, na objetí, protože jsem to všem zakázala. Je to tak dobrý. Ne, je to lepší. Nejlepší! Je to tak, protože jsem si to vybrala.
Na základce se mi smradi smáli, že moc brečím. Tak jsem nebrečela. Přestala jsem taky prosit o pomoc, je mi devatenáct, přestávám se svěřovat a přestávám doufat v kamarádství nafurt.
4 roky!
Jdi doprdele.

A když jsem za mámou přišla, v mých osmnácti, že se se mnou rozešel kluk, kterého jsem kurňa milovala, tak se mě zeptala, proč bulím. No jo. Proč sakra bulím?
Vysvětlovat to někomu, kdo nikdy neměl depku, mami, je úplně nahovno.

Poznámka: nejlepší věc na světě: počkat, až začne bulet nebe, jít si sednout na balkon a nechat si kapat dešťovku na nohy. Nebe je červenomodrý, podivný, stovky světel, beton.

Strašně, ale strašně moc bych chtěla být na tý chatě, kterou máme na léto. Dřevěná chatka uprostřed NIČEHO, NIKDE a NIKDY. Cítím to v kostech. Cítím tu vůni lesa a dřeva a cizích pokrývek. A cítím trávu a že bude aspoň jeden den pršet. Cítím knížky, cítím filmy, cítím relax, cítím prázdný mozek, cítím v noci smutno a cítím ve dne procházky a cítím procházku, aspoň jeden den, na zámek. Aspoň na jeden zkurvenej zámek, na který nikdy v Brně nejdu.
Proč nechodím do kina?
Proč se pořád nudím?
Proč s ostatníma nevycházím?
Proč je mi nejlíp samotné?
Proč necvičím?
Proč vstávám ve dvě odpoledne?
Proč utrácím prachy za chlast?
Proč víc nečtu?
Proč se víc neučím? (Pozítří mám zkoušku, dneska si důkladně hrabu ve svědomí- a neučím se)
Proč? Proč? Proč se pořád ptám proč?

Připadám si den ode dne tlustší, znuděnější, idiotštější. Když jsem ostříhala vlasy, ty dlouhý blonďatý (nádherný!), tu šestnáctiletou várku, asi jsem s ní ustřihla veškerej zdravej rozum. Chtěla jsem si napsat 25 tajemství. Nemůžu to udělat, natož veřejně. 25 tajemství se zvrhlo na 25 nejhnusnějších věcí který tajím a žádný „nemám ráda čokoládu“ nebo „nemusím zelí“. Bylo tam „jak jsem svalila vinu na cizího“, pak „jak jsem pomluvila kamarádku“ a „jak jsem první dvě Ondrášovky v mém životě poslala do prdele, jednu po týdnu (kvůli Fyzikovi) a druhou po týdnech dvou.“(Kvůli sobě. Po rozchodu fyzikem. Esemeskou. Jsem úplně blbá!)
Jo, to teda jsem. Úplně blbá.
Nesnáším……! Nesnáším!
Nesnáším svoje narozeniny, protože jsem znuděná a zahořklá. Začnu číst. Hned. Koptu, smutného, strašně smutného. Jsem cíleně masochista. Potřebuju tesklivé knížky, abych mohla bych smutná kvůli něčemu jinému, než mému posranému rozpoložení.
Nebo jsem taky citově porušená. Narušená. Dement.