1. Ve které zemi bys nejraději žila, když vezmeš v úvahu kulturu, jazyk i atmosféru?
2. Čím bys chtěla inspirovat?
3. Která filmová postava by mohla být tvým nejlepším přítelem? Kterou filmovovu postavu bys dokázala zabít?
4. S jakým největším nepochopením ses setkala na poli umění?
5. Je historie věda nebo ne?
_______________________________________________________________________________

1. Nebyla jsem všude. Ze zemí, o které se zajímám, by to byl určitě národ s velkou mírou sebeidentity. Napadají mne Arménci, Uzbekové, Gruzínci. Napadá mne Provence ve Francii, napadá mne hrabství v Anglii. Vzhledem k mé sympatii (víře?) k judaismu i Izrael. Kdybych si mohla vybrat jen jedno místo, které má nádherný jazyk, kulturu i atmosféru, vybrala bych si Jeruzalém. Nebo New York. Ambivalence. Zajímá mě i Afrika, nejrůznější životní styly, všechno. Nejradši bych se rozprskla na tisíc kusů tak, aby si každý žil svůj vlastní život kde najde svý srdce/ domov. A odkud nebude chtít odejít. A Česká republika to není. Nikdy jsem se tu doma pořádně necítila.

2. Nenasytností po vědění, odvahou, rozhodností. Tím, že nejsem ochotná sedět v koutě a sledovat dějiny- já je chci utvářet. Takže i cílevědomostí.

3. Jane Lane ze seriálu Daria. S vraždou už je to docela jiný- kdybych zjistila, že mám tu schopnost (a hlavně žádný city) někoho zabít, podřízla bych i Lassie.

4. S největším nepochopením jsem se setkala ze své strany, když jsem viděla v El Prado obrazy od Miróa a vůbec se mi nelíbily, stejně jako drtivá většina tzv. “moderního umění”. Další nepochopení bylo také zřejmě z mé strany, když jsem znechuceně zahodila (nedočtenou) knížku Malý princ a dodnes to považuju za nejpřeceňovanější knížku na světě. Já jsem jinak velmi chápavá… a jestli umění vytvářím, to se ukáže teprve časem. Pro mě má váhu historicita a příběh díla, takže mayské posmrtné masky a barokní fresky ocením víc, než Picassovu Guernicu.

5. Podle akademické teorie interpretované mojí školou je věda:
- ucelený systém ověřených poznatků o konkrétní realitě, které jsou uspořádané do logického systému a byly získané pomocí vědeckých metod.
- proces poznávání a zkoumání zákonitostí vývoje přírody, společností a myšlení, v kterém se využívají objektivní vědecké metody.
- jejím hlavním úkolem není zrvadlení, ale interpretace reality

Historie je víc než cokoliv jiného poslední odrážkou, tak napůl druhou odrážkou a tou první není skoro vůbec. Pro mne je historie komplexní sborník příběhů, které formovaly lidské bytí, kultury, společnost, samotnou existenci člověka se vším, co k němu patří. Může být celá smyšlená a nemusí. Pro mne je historie především nesmírně fascinující. Teoretické poučky mne nezajímají. Naprosto nechápu, jak někdo může říct, že ho nezajímá “co bylo”. Každá vteřina toho, co bylo, vytvářela to, co je dnes.

Za otázky děkuju Ailon.

Vlastně právě naopak- je asi tak 22:40 (přesně), piju červené víno (ročník 2008, Milotické soukromé vinné sklepy, dovezla jej máma jako proviant z dámské sklepní jízdy a já jej dostala k narozeninám) a mám na sobě dětskou, ale narozeninovou košili. Změnily se moje myšlenky- obávám se, že ne já.

Právě jsem dodívala Kytici od Brabce. Už si to nepamatuju, ale (jak mi bylo dneska sděleno), znám ji od malička- jiné matky četly dětem Děti z Bullerbynu, já je četla sama a před spaním poslouchala předčítanou Kytici a bála se Vodníka. Scénáristicky to bylo fajn, herecké výkony přimeřené, režie pokulhávala, Brabcova kamera nádherná! Má opravdu cit pro obrazy a pro nádheru, jen té gotické hudby bylo někdy moc, ticho je vždycky lepší. Ticho je lepší než všechno.
Anyway, I´m impressed.
Nedělám nic. Potím se. Čtu. Spím. Hraju Diablo II. Nepřeýšlím. Není o čem, nechce se mi, celý dny si v hlavě zpívám a sním.
Jdu si stáhnout OST Pirates of Carribean. Potřebuju JE!

Narozeniny.
Celej den nádhera a jen se přehoupla půlnoc, je to zase nahovno. (ach)jo.

V noci se mi zdálo, že jsem byla na oslavě narozenin nevímkoho a byl tam i Pan Architekt se svou švycou. Celej večer jsem tančila s ní, bruslila se slečnou Terezou, byla na všech fotkách a slušelo mi to tam a nepila. Pan Architekt mne pozdravil, jednou mi řekl možná a pak, v jedné místnosti, jsme se spolu celej večer ignorovali.

Moje sny vždycky všechno dokonale vystihují, což?

Bulím. Už zase.
Máma se mě ptá proč. Už zase.
A tak pořád dokola.
Když jsem byla poprvé (a naposledy) u psycholožky, tak mi řekla, že brečet mám. Že si mám probrečet polštáře a posmrkat kapesníky, řvát, zvednou stavidla, kňučet, brečet, kvílet. Ale jen na chvilku.
Udělala jsem to tak zrovna teď- jen si tak trochu pobrečela. Pět minut zírání do strop přes vodopády- Tyvole. Citlivka. Hrdinka. Cokoliv.
Máma mi vykládá, že nikdy nebyla v depresi. Máma zapomněla na dobu, kdy už jsem byla dost stará na to, abych ji slyšela brečet ve vaně, kde bylo vany po kotníky. To aby se nám s těma slzama neutopila…
Přečetla jsem si všechny recenze na Rok kohouta. Jsem dvě hodiny od dočtení poslední stránky a deset minut od bulení. Všechno se ve mně usazuje- připadám si jako zatraceně zaprasený komín. A nikdo nepřijde na revizi, na „tobě je smutno?“, na objetí, protože jsem to všem zakázala. Je to tak dobrý. Ne, je to lepší. Nejlepší! Je to tak, protože jsem si to vybrala.
Na základce se mi smradi smáli, že moc brečím. Tak jsem nebrečela. Přestala jsem taky prosit o pomoc, je mi devatenáct, přestávám se svěřovat a přestávám doufat v kamarádství nafurt.
4 roky!
Jdi doprdele.

A když jsem za mámou přišla, v mých osmnácti, že se se mnou rozešel kluk, kterého jsem kurňa milovala, tak se mě zeptala, proč bulím. No jo. Proč sakra bulím?
Vysvětlovat to někomu, kdo nikdy neměl depku, mami, je úplně nahovno.

Poznámka: nejlepší věc na světě: počkat, až začne bulet nebe, jít si sednout na balkon a nechat si kapat dešťovku na nohy. Nebe je červenomodrý, podivný, stovky světel, beton.

Strašně, ale strašně moc bych chtěla být na tý chatě, kterou máme na léto. Dřevěná chatka uprostřed NIČEHO, NIKDE a NIKDY. Cítím to v kostech. Cítím tu vůni lesa a dřeva a cizích pokrývek. A cítím trávu a že bude aspoň jeden den pršet. Cítím knížky, cítím filmy, cítím relax, cítím prázdný mozek, cítím v noci smutno a cítím ve dne procházky a cítím procházku, aspoň jeden den, na zámek. Aspoň na jeden zkurvenej zámek, na který nikdy v Brně nejdu.
Proč nechodím do kina?
Proč se pořád nudím?
Proč s ostatníma nevycházím?
Proč je mi nejlíp samotné?
Proč necvičím?
Proč vstávám ve dvě odpoledne?
Proč utrácím prachy za chlast?
Proč víc nečtu?
Proč se víc neučím? (Pozítří mám zkoušku, dneska si důkladně hrabu ve svědomí- a neučím se)
Proč? Proč? Proč se pořád ptám proč?

Připadám si den ode dne tlustší, znuděnější, idiotštější. Když jsem ostříhala vlasy, ty dlouhý blonďatý (nádherný!), tu šestnáctiletou várku, asi jsem s ní ustřihla veškerej zdravej rozum. Chtěla jsem si napsat 25 tajemství. Nemůžu to udělat, natož veřejně. 25 tajemství se zvrhlo na 25 nejhnusnějších věcí který tajím a žádný „nemám ráda čokoládu“ nebo „nemusím zelí“. Bylo tam „jak jsem svalila vinu na cizího“, pak „jak jsem pomluvila kamarádku“ a „jak jsem první dvě Ondrášovky v mém životě poslala do prdele, jednu po týdnu (kvůli Fyzikovi) a druhou po týdnech dvou.“(Kvůli sobě. Po rozchodu fyzikem. Esemeskou. Jsem úplně blbá!)
Jo, to teda jsem. Úplně blbá.
Nesnáším……! Nesnáším!
Nesnáším svoje narozeniny, protože jsem znuděná a zahořklá. Začnu číst. Hned. Koptu, smutného, strašně smutného. Jsem cíleně masochista. Potřebuju tesklivé knížky, abych mohla bych smutná kvůli něčemu jinému, než mému posranému rozpoložení.
Nebo jsem taky citově porušená. Narušená. Dement.